2.

Mhm, už se mi na tebe začíná docela prášit, za tu dobu, co se události tak nějak slévaly dohromady, díky čemuž jsem neměla čas a i tak bych netušila, čím začít.
Tudíž bych nejdřív, jakožto takový pozitivní člověk, začala negativními událostmi posledních pár měsíců.
Ono uklízet někomu kufry by mohlo být docela fajn, kdyby dotyčná osoba neměla dvacet párů bot a kdyby se to nedělo za takových podmínek. Takže hezky od začátku.
Bylo pár minut před večerkou a ve vstupní síni jsme já a Max potkali Hazel, která nás začala směrovat na koleje. Nějak asi nedůvěřovala naší naprosté pravdomluvnosti, když nás po odpřísáhnutí, že jdeme každý na svou kolej, sledovala pod zastírákem (já tak strašně nenávidím, když mě někdo sleduje pod zastírákem!), s čímž přestala ve chvíli, kdy jsme seděli na lavičce kousek od toho jezera a zapovězeného lesa. Dala nám pět minut na rozloučenou, otočila se a my inteligentně prošli kolem Artaira dávájící si zřejmě rande s jakousi zmijozelskou dívkou. Asi o pár hodin později jsem se konečně doplazila na kolej a doufala, že se skrz kolejku dostanu nenápadně. Takže mě Hazel... no... neřvala, ale i tak jsem se cítila děsně, když mi oznámila, že ten Artair kvůli nám prolezl půlku lesa. No. Aspoň jsem se při školním trestu pokochala Hazeliným šatníkem... jak může mít někdo u všech svatejch dvacet párů bot?!
Někdy pár dní či týdnů potom, mám docela pojem o čase, jsem si takhle v noci seděla v křesle v kolejce a skoro spala. To ale přerušil pan Velt Veltoslav Teplolord Jehněčí Hračka Lambdoy svým pláčem a mlácením hlavou o stůl. Já s Emily jsme se nad ním tak jako pozastavily, Kal s Kazukem vypadali, že je jim to upřímně jedno, a Velt vytáhl nožík. Pak se tedy Emily za ním rozeběhla a já šla nenápadně šmejdit taky. Povím ti, větší drama queen neznám. Zdálo se, že se ho tedy dotkla hádka s Kal a Kazukem, to mi ale nepřišlo jako adekvátní důvod k sebevraždě. Ne, s mou dávkou empatie nemám ponětí, co se tomu člověku honí hlavou a co ho nutí dělat divné rituály na uklidnění, při kterých se šťourá hůlkou v nose, ale chvíli před Vánoci si mě odchytil a zatáhl do vstupní věže u kolejky. Dozvěděla jsem se, že tedy ta věc, co viděl a nechtěl to vidět, nebyl Dworkin ve sprše, ale já líbající se s Maxem. Probohaaa. Dobře. Žárlí. Chm. Ale přinejmenším by mi nemusel dávat mondepres s tím, ať ho dám Maxovi, a myslet si, že nevím, co to je za lektvar, a taky by mi nemusel k Vánocům nabízet láskonoš.
Ale! Kašlu na všechny školní tresty, Velty, Dworkiny, Alerty, hrachové polévky, koprovky, duchy, co si ze mě dělají židli a další důvody k mračení se. Protože je čas Vánoc, konečně doba, kdy se můžu neomezeně cpát sladkým, ne, že bych to nedělala celý rok, ale tentokrát se za to přinejmenším nemusím cítit špatně. Kecám, to se necítím nikdy. Každopádně... jo, jsem spokojená. Všechno se zase zdá být fajn.