2. Wake me up when the school year ends... please.

Už se těším, až se s letošními druháky shledám ve třeťáku, fakt. Mám pocit, že s každou nocí, kterou namísto spánkem trávím šprtáním se a trénováním kouzel, jsem víc a víc vygumovaná. Třeba momentálně tipuju, že hodně lidí už bude pravděpodobně vzhůru, jenom já se ještě ke spánku ani nedostala. A to všechno jenom kvůli nějakým pitomým zkouškám. Většina profesorů navíc očividně poumírala, a to shánění zápisků mě taky nebaví. Trénování kouzel, která bych měla umět už třetím rokem, taky ne. Doufám, že tahle moje snaha aspoň k něčemu bude a já nebudu mít horší známku než Nko. (A to by to pro mě byl v prváku hrozný problém, pokud nepočítám to Pčko z dějin. Za to si ovšem nemůžu sama.)

Posledních pár týdnů má ale i svoje pozitiva. Přesněji – Azri mi půjčila koště a já strávila celý večer oblétáváním pozemků! Prý že létám moc vysoko, já si ale myslím, že jsem na tom ještě docela dobře. Přede mnou měl totiž hodinu létání Paul, a u toho se divím, že po letu neskončil na ošetřovně. Docela mě ale mrzí, že naše kolej nemá famfrpálové družstvo, mohlo by to být docela zajímavé. 

Ne, že bych tedy neměla co na práci. Momentálně jsem členka už čtyř klubů. Lektvarového, ovšem tam mám pocit, že se profesor Alert očividně opět ocitl mezi nezvěstnými, protože jsem ho neviděla ani nepamatuju. Což je škoda, lektvary mě poslední dobou docela chytly. Kdo ví, třeba se nějaké setkání uskuteční i příští rok.
Ovšem soubojový klub se nekonal už snad od minulého Silvestra, což je taky škoda. Zdálo se totiž, že více lidí než já a taková ta žlutá... Nixon? tam chodit nebudou – a nad tou vzhledem k jejímu neustálému porušování pravidel není absolutně těžké vyhrávat.
Konečně se dostáváme k něčemu opravdu aktuálnímu, tedy tanečnímu klubu! Nikdy bych nečekala, že mě tanec začne tak bavit, ale kupříkladu to dnešní setkání bylo vážně super. Zkoušeli jsme výrazový tanec a jako emoci jsme si vybrali hněv... Ten se docela dobře znározňoval, poté, co profesorka zmínila, že si můžeme vybavit nějakou situaci, kdy jsme byli naposledy skutečně naštvaní. Nejsem si ale jistá, jestli jsem si představovala vyloženě situaci, nebo jestli jsem jenom vybíjela vztek, u kterého si nejsem jista, jaký má důvod, ale prostě je někde uvnitř mě stále skryt... Moc přemýšlím, prostě mě ten tanec bavil.
Divadelní klub je taky něco hrozně super. Minulé setkání mě tedy kvůli Veltové snaze  všechno vést absolutně nebavilo, stejně jako následné pozorování jeho fňukání v kolejce, kdy začal pokusem strčit hlavu do akvária, pokračoval přes upřené koukání z okna, následně zamyšleně koukal na oheň a večer završil vypitím jakéhosi podivného lektvaru a zvláštním záchvatem. Takhle, já si nemyslím, že je to nějak špatný člověk. Spíš to s tímhle jeho přístupem bude mít v životě kapku těžké, pokud se bude chtít zabít kvůli každé slečně, která mu zlomí srdce. Možná zůstane takhle přecitlivělý pořád, možná z toho vyroste, kdo ví. Abych ale neodbočovala, při včerejším setkání jsme měli za úkol improvizaci, a přiznám se, že si nemyslím, že by mi to nějak zvlášť šlo. Více mi vyhovuje hra podle scénáře, ač si ji ráda lehce přikrášluji. Možná i proto jsem se přihlásila na psaní scénáře, tyhle kreativní věci mě baví.
Jaksi jsem se rozepsala a mám pocit, že si po téhle noci budu muset dát životabudič.